|
||
| V jedné známé písničce zpívá Jan Werich, že šaty dělají člověka. Dovolila bych si poznamenat, že uniforma zase dělá poldu. Samozřejmě, nejen ona, ale první, co padne občanovi do oka při kontaktu s mužem zákona, je uniforma. Když v ní vypadá jako s odpuštěním policajt ze Smíchova po třetí noční (to nemám ze sebe, tento výrok mě sami policisté naučili), není divu, že více nebo méně utrpí jeho autorita. Pak ještě stačí, aby promluvil rétorikou nikoliv právě spisovnou, stál přitom jako když potřebuje podepřít a neštěstí je hotové.Z jiného soudku. Nedávno jsem cestovala EC expresem z Prahy do Plzně. Vagóny procházela hlídka oblečena do černého overalu. V očích bdělost kovbojů, chůzi neumím nazvat a ramena drželi, jakoby na nich nesli tíhu zeměkoule. Jednomu znich trčela tonfa od pasu jako tenisová raketa. | Patřičnou důstojnost jim měla dodávat zejména čézeta u pasu, ale výraz, s nímž hleděli na cestující svědčil o tom, že raději by se opásali koltem pythonem. Oba asi rádi pivo, vepřoknedlozelo, o čemž svědčila vypasená bříška. Odpustila jsem si představu, jak by tihle dva postupovali při okamžitém zásahu proti nebezpečnému pachateli, nicméně neubránila jsem se vzpomínce na muže, kteří tuto uniformu začali nosit jako první: příslušníky zásahové jednotky. Litovala jsem v té chvíli, že nemám něco jako Arabelin kouzelný prsten. Otočila bych jim, aby prošla expresem například hlídka z pražské zásahovky. Pak by cestující spatřili na vlastní oči, že černý overal je i slušivá uniforma a polda v ní může vypadat jako ze škatulky. | |
