A tak vyrážíme. I když přece jen chvílemi "kecám". Karel si ale na to nakonec zvyká. Dokonce mi i prozradí, že moje delší čekání způsobila jeho opatrnost. Ověřoval si, zda se mnou někdo nejde... Bez uniformy.
V obchodním domě
Naše první zastávka patří místu, kde z peněz občanů mají radost nejen kapsáři. Než vstupujeme dovnitř, uzavíráme dohodu, že tentokrát se bude jen ukazovat "coby, kdyby". Pravou kapsářinu necháme přede dveřmi. Karel souhlasí, ale jen nerad.
K mému údivu se chvíli chováme jako obyčejní zákazníci. Proč? "Sondovali sme terén," prozrazuje mi Karel. Museli jsme napřed zjistit, jestli tu nejsou "černí šerifové" v civilu, nebo hlídači z personálu, vydávající se za zákazníky. Nejsou! To se prý pozná velice brzy. Žádný skutečný zákazník tu jen tak pořád neokouní. A hlavně, něco i opravdu koupí. Karel má zkrátka čuch!
"Podívej, co ta ženská pořád dělá s peněženkou," najednou se ozve.
"Co?" Napínám oči, ale nic mimořádného nepozoruji.
"Už nakupovala potřetí a pořád jí po zaplacení strká těsně pod povrch tašky. Přitom jí má pěkně nadívanou. Až mě prsty svrbí." Dodává, že takhle lehce přístupnou peněženku pro cvičené kapsářské ruce má celá řada starších žen. "A ty mladší," vyzvídám. "U těch," odtuší Karel "uplně stačí, když zjistím, do které kapsy baťůžku nebo bundy je strkají. Ten, kdo vynalez kapsy, by si zasloužil pomník. Stačí jen trochu vyvolat tlačenici a..." Je mi to jasné.
Scházíme do oddělení potravin. Podle Karla do hotové pokladnice. Hned mi ukazuje tašky zavěšené na háčcích vozíčků, na které se při soustředěném výběru vypečených rohlíčků majitelům tak krásně zapomíná. No jo, když ty rohlíčky jsou dnes opravdu zvláště vypečené... "Vynikajícím" nápadem některých obchodníků je prý také nařízení, že se přinesené tašky, pochopitelně i s obsahem jinde koupeným, musí uložit na vyhrazeném místě před pokladnami. Mnohé disciplinované ženy to opravdu respektují. "Karlové" také. Jenže ti si tašky z obchodů jen odnášejí. Pochopitelně, že ne ty vlastní.
Na předvánoční ulici
Na ulici Karel nekrade. Většinou! Občas obere nějakého opilce, když vypadá movitě. "Ulice dneska chce partu," zasvěcuje mne. Karel je ale sólista, má prý raději samotu. Je to sice riskantnější, ale... "Na ulici je to jako hon na medvěda," povídá. "Chlapi si začnou jako nadávat, strkat se a přitom mezi sebe, jako náhodou, zamotají vykuleného strejce. Ten je nakonec rád, že z toho vyváz ve zdraví. Než ovšem zjistí, že nemá šrajtofli." Ta už je ale dávno pryč. Jeden mu ji ukradne, předá druhému, ten pošle dál... a nakonec na ulici zůstávají jen samá "neviňátka". Pak jim něco dokazujte!
Jindy zase kradou malé děti. Ty se prý přihrnou k člověku, obvykle k cizinci, a loudí žvýkačku, marky... Jakmile dobrodinec vytáhne peněženku a hledá drobný peníz, vytrhnou mu z rukou všechno a utečou. Když je přitom náhodou někdo chytí, žádný dospělý se k nim nehlásí. A navíc, děti zavřít stejně nejdou..." Karel prý na tento způsob zlodějny "nemá žaludek".
Máme vůbec šanci?
Procházka se mnou už Karla viditelně nebaví. A tak rychle lovím poslední informace. Zkouším i provokativní otázku: Co dělat, abych okraden nebyl. Karel na to odtuší: "Nemít peníze!" Pak ale vážně doporučuje ukládat peníze někam hlouběji, kam už kapsář tak jednoduše nemůže. Například na dno tašky nebo až do kapes kalhot pod kabátem. Tašky a kabelky důkladně uzavírat a především peněženky při nákupu neodkládat. Zvyknout si nosit kabelky stále na ruce. Dobré je prý také peníze rozdělit na několik menších obnosů... Ale ať už uděláme cokoliv, jak konstatuje nakonec, on a jemu podobní se pořád budou snažit naši opatrnost překonat...
Závěrem
Milí čtenáři, na tomto místě se sluší prozradit zásadní. Tato reportáž byla částečnou imaginací. Ale opravdu si myslíte, že tak nereálnou? Vždyť v každém předvánoční období mají skutečně svoje žně i kapsáři. Jak ukazují policejní statistiky, stále úspěšné. Není alespoň to důvodem k zamyšlení?
Připravil: Jiří Votruba
Spolupráce: tiskoví mluvčí policie K. Vary a Pardubice
